O Adventu a Vánocích

Adventní doba.

Advent, z latinského slova příchod, přicházet, je obdobím čtyř neděl před vánočními svátky a je dobou očekávání narození Ježíška, tedy příchodu Spasitele.

Každodenní ranní mše se nazývají „roráty“ - z latinského rosy nebeské - kdy se zpívá na počátku mše svaté nápěv: „Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním. I bude v onen den světlo velké, aleluja.“

Adventní doba je ve své podstatě začátkem církevního roku Ranní mše svatá, kdy venku mrzne a padá čerstvý sníh a lidé se choulí v dřevěných kostelních lavicích a mimo jiné zpívají pradávný nápěv, který vyjadřuje očekávání narození Spasitele má dodnes své zvláštní tajemné a romantické kouzlo, které neodmyslitelně patří k Vánocům podobně jako pečení domácího vánočního cukroví, louskání oříšků a vůně vanilky.

Doba adventní, doba začátku vánoc, je dobou kdy měli naši předkové řadu zvyků. V tomto období se vyvěšovaly adventní věnce na vrata stavení. Dnes, obyčejně spolu se čtyřmi svíčkami, kdy se každou neděli zapaluje jedna, zdobí v rodinách jídelní stoly a jsou také symbolem očekávání vánoc tak jako byla řada zvyků k některým svátkům. Tak například:

V listopadu:

25. listopadu

V den svátku sv. Kateřiny chodívaly dívky do sadu a zahrad, aby si uřezaly třešňovou větvičku. Tu pak daly do vázy s vodou a čekaly, kdy a jak jim vykvete. Pokud do Štědrého večera větvička skutečně vykvetla, znamenalo to, že bude mít milého. To však nebylo všechno. Když spočítala květy a těch květů byl sudý počet, znamenalo to, že se dívka do roka vdá, že ji svatba nemine. Lichý počet pak znamenal, že ze svatby nic nebude.

30.listopadu

Dnes se již úplně zapomnělo, že den sv. Ondřeje je dnem čarodějným a věštebným, sám sv. Ondřej bývá zobrazován se s kříženými dřevěnými břevny, tzv. Ondřejský kříž. V tento den se také lilo olovo a dívky si hádaly ženicha. Sv. Ondřej je mimo jiné patronem všech nevěst.

S představou přilákání milého a jinou tajemnou silou je spojena také rostlina černého bezu. Říká se, že uvnitř keře žijí duchové i čarodějnice, proto poraněné dřevo krvácí rudou mízou. Před kácením se v kleku na kolenou říkají tajemné formule pro odpuštění. Nošení bezinek chrání před zlem a negativními silami všeho druhu. Žvýkáním bezové větvičky se zmenší bolest zubů, dále bezinka zahání horečku, léčí revmatismus i bradavice. Při svatbách přináší dvojici štěstí. Těhotné ženy mají líbat bezový keř, aby zajistily děťátku šťastnou budoucnost. Bezinka položená vedle polštáře přináší klidný spánek. Do bezového keře prý nikdy neuhodí blesk a křížek z bezového dřeva se dává do rakve zemřelým.

Podle křesťanské legendy se Jidáš oběsil na bezu – od té doby prý šíří kvetoucí keř bezu nasládlou vůni, upomínající na rozklad mrtvoly. Podle jiné legendy byl Kristus bičován bezovými metlami, odsud má bez své léčivé vlastnosti. Bezovou hůlkou se bere míra na rakev. Bez je natolik čarovný keř, že se říkalo: „Před bezinkou poklekni…“.

Na sv. Ondřeje chodívaly dívky o půlnoci chvěti – třásti plotem - a říkaly přitom tajemné zaklínadlo: „Ondřeju, Ondřeju, já ti plotem chvěju, pošli mi, Ondřeju, teho, co budu do roka jeho.“ Z které strany uslyšely kroky, z té měl přijít ženich.

Nebo též říkaly: „Ozvi se mi pes, z kerej strany přijde dnes.“ Odkud pes zaštěkal, z té strany mohla dívka očekávat ženicha.

V prosinci:

Počátek prosince byl významný obchůzkovými obyčeji, určenými především dětem, a to nejen na sv. Mikuláše, ale také v den svátku Barbory, Marie a Lucie. Ve všechny tyto dny obcházely dědinou maskované průvody, které dětem nadělovaly drobné dárky za příslib, že budou hodné.

4.prosince

Má svátek sv. Barbora, panna a mučednice, byla dcerou kupce Dioskura v městě Nikodemii. Otec byl pohan a modloslužebník, Barbora se však dala proti jeho vůli pokřtít. Otec ji za to nechal mučit na mučidlech, ale ani to ji neobměkčilo, aby svou víru odvolala. Sám její otec nakonec setnul své jediné dceři hlavu.

O svátku sv. Barbory se ženy zahalily do bílých plachet. Dívky a ženy zahalené do bílých rouch symbolizují čistotu a panenství. Obcházely stavení s košíkem sladkostí, ale i s hrozivou metlou. Chodívaly po třech, a tato trojice jakoby otevírala vánoční čas, který po Novém roce končil příchodem Tří králů.

V českých zemích se o svátku sv. Barbory řežou třešňové větvičky, kterými se zdobí světnice. Děvčata pojmenovávala haluzky jmény chlapců a věřila, že dostanou toho, čí větvička vykvete.

Sv. Barbora byla také uctívána jako patronka horníků. Soška či obrazy sv. Barbory zdobily důlní patra, její podobizna byla vyšita na hornických praporech, dochovaly se i obrázky na skle. Na brtnickém panství, pokud je známo, se tento zvyk nedržel. Ale na den sv. Barbory v Jihlavě chodily prý horníci v průvodu s praporem a s hudbou odcházeli na mši sv. do kostela. Po mši svaté se šlo rovnou do hostince, kde se odpoledne pak konala taneční zábava často dlouho do noci.

6. prosince

Má svátek Mikuláš. Ten den se narodil Nicolaus, kolem r. 250, v lýkijském městě Pataře. Brzy osiřel a své jmění začal rozdávat chudým. Stal se biskupem v městěMyra. Za pronásledování křesťanů byl uvězněn a poslán do vyhnanství, později osvobozen, sám se zúčastnil nicejského koncilu. Vykonal pouť do Říma a zemřel kolem r. 345 nebo 352. Jeho kult vznikl pravděpodobně již v raném křesťanství. Byl chápán jako obhájce chudých a nemajetných, pomocník prostého lidu v žalu a trápení.

V předvečer chodí průvod  Mikuláše, anděla a čerta. S těmito pochůzkami je  spjata  nejenom řada písní a koled, ale i zvyků. Čert nikdy nenaděluje, ale má  mít krásnou divokou masku. Dětem naděluje s příslušným  napomenutím pouze anděl.  Mikuláš má mít nějaké to jablíčko a nejvíc se zavděčí, má-li při sobě množství různých  figurek, dřevěných hraček, píšťalek, nožíků i hrníčků, prostě všeho, co pak dává andělovi a pověřuje ho, aby to rozdal. Děti mají mít za oknem, pod  polštářem, v síni, na klice punčošku ještě pro noční dárky od Mikuláše. Děti na Hané dostávaly pečivo formované do podoby figurek lidí a zvířat, v jihozápadních Čechách zase figurky ze sušených  švestek.

Dnes patří Mikuláš k těm starým zvykům, které se v různých podobách dochovaly a tradice Mikuláše, Anděla a Čerta, nadělující dětem dárky, pokud byly hodné, jsou známy snad všem dnešním dětem.

8. prosince

V předvečer svátku Neposkvrněného početí Panny Marie, chodily bíle maskované postavy žen – „matičky“. Matička navštěvovala rodiny s dětmi a po jejich modlitbě je podělovala dárky, které pro ně připravili rodiče. Neposlušné děti však vyšlehala proutkem. Ve 20. letech 20. století již „matičky“ nebyly drženy.

13. prosince

Sv. Lucie je patronkou švadlen a kočích a měla by být také ochránkyní před čarodějnicemi. V den jejího svátku 13. prosince se na Radhošti, který je opředen starodávnými mýty, slétávaly čarodějnice a provozovaly své rejdy.

V tento den se dříve dodržoval zvyk, kdy Lucka postava bíle oblečené ženy, chodila s kuželem od stavení ke stavení a strašila děti i přástevnice.  Věřilo se, že: „Lúcatrestá nedbalé přástevnice zmuchláním přediva, trestá přestupky proti zákazu ochrnutím ruky, pilné odměňuje, pomáhá jim v předení a umožňuje jim rychlou a přesnou práci.“ U nás bylo v tento den předení přísně zakázáno a Lucie neposlušné přadlenky přísně trestala. Přijdou-li Lucky do světnice, ve které bydlí svobodní mládenci, snaží se je bitím vypudit ven. . "Lucky" ometaly  domy a příbytky husí  peroutkou, čímž očišťovaly lidské  bydlení.

Na Lucii se říkalo, že: “Lucie noci upije a dne nepřidá“ - toto přísloví pochází ještě z doby pře reformou juliánského kalendáře (posunutý svátek). V pohanských dobách byla Lucie démonickou, slunovratnou bytostí (lucie – lux – světlo).

14. prosince

Od toho dne dávaly hospodyně dobytku kousek zaříkaného těsta s kořením a každý den před Vánocemi odkládalo stranou jedno poleno a na Štědrý den se pak tímto dřívím zatápělo, aby se tímto ohněm zažehnala kouzla čarodějnic a aby lidé byli před jejich mocí chráněni.

Doba vánoční

Vánoční čas končí po Novém roce příchodem Tří králů. Říkávalo se: „Na vánoce dne přibývá, na Boží narození o kuřecí pokročení, o hubu otevření, o bleší převalení. Na Nový rok o slepičí krok ...“. Spoustu vánočních tradic odnesl čas. Vzal sebou jímavé melodie vánočních koled, pozměnil jídelníček staročeské štědrovečerní tabule. Snad jen ten stromeček zůstal. I když je ze všeho toho nejmladší. Ještě na počátku 19.  století byla u nás jedlička nebo smrček přizdobený svíčkami, jablíčky, pozlacenými ořechy, cukrovím a lesklými cetkami vzácností. Podle záznamů ze 40. let 19. století nastavěl se vánoční stromeček na podstavci na stůl. Věšíval se v rohu místnosti obráceně dolů. V chudších rodinách jej nahrazovala jen větev ozdobená ovocem, pečivem a domácky vyrobenými dřevěnými ptáčky.

24. prosince

Štědrý večer je vždy ve znamení nadílky – dárků. Zvyk nadílek se u nás udržuji již od 14. století. Tou obšťastňovali rodiče dětí, věnovali si je navzájem i dospělí, dávali je i mistři svým tovaryšům, panstvo obdarovávalo své věrné poddané. V chalupách se obdarovávaly především děti. Často to bylo několik panenských jablíček, pár hrušek, pytlíček křížal a ořechů a k tomu onačejší – sváteční večeře. Štědrovečerních zvyků bývalo na desítky, ne však všude stejných. Hlavně se však zpívaly koledy.

26. prosince

Má svátek Štěpán. Křesťanské koledy se vázaly k Novému  roku resp. k Vánocům,  ale většinou se přednášely na den sv. Štěpána. Koledování bylo původně zvykem univerzitních studentů, pak  žáků městských škol  (chodily s rektorem po domech), posléze pak škol hlavních a normálních a nakonec venkovské chasy.

28. prosince

Ten den se slavily „Mláďátka“. Den slavený jako vzpomínka na bezmocné a nevinné betlémské děti, které nechal nemilosrdně povraždit král Herodes poté, co se dozvěděl od mudrců - tří králů - o novorozeném dítěti, budoucím králi, na jehož místo narození se nic zlého netuše mudrci vyptávali. Panna Maria s Josefem utekli před vražděním do Egypta.

V tento den chodívala mládež ke zpovědi, na konec roku se pak chodívalo na požehnání.

31. prosince

Poslední prosincový den je zasvěcen památce papeže - Silvestra I. Svátek se původně nespojoval se žádnými obyčeji.       Silvestrovská noc získala na významu až když se v průběhu 16. století ustálil gregoriánský kalendář a Nový rok na 1. leden.     Oslavy posledního dne neměly pro svůj pohanský původ moc velkou oblibu (Ale už ve starém Římě loučení se starým rokem provázelo nevázané veselí).

Silvestrovské rozloučení se starým rokem se rozšířilo na konci 19. století v podobě spolkových silvestrovských zábav. Až teprve hospodářský rozvoj v 19. století proměnil silvestrovskou noc v jednu z nejbujnějších oslav roku.

Svátek Tříkrálový

K nově narozenému dítěti Ježíši nejprve přiběhnou prostí pastýři. Ti přijdou pohnuti vnitřním puzením, které vychází z jejich srdce. Jdou za někým, kdo je jako oni, kdo patří do Izraele. K témuž dítěti o něco málo později dorazí i králové - mudrci. Ti z pohybu a postavení hvězd neomylně vyčtou, že se narodí velký král, a to v Izraeli. Jsou to cizinci a jinověrci. Je úsměvné, jak tito mužové vědy, moderně řečeno intelektuálové, kteří se dobrali poznání o narození krále králů složitými výpočty a věděli o něm dříve, než k narození došlo, přijdou pozdě.

Tři králové, nebo-li mudrci z východu, byli vedeni betlémskou hvězdou a přišli přivítat s dary nového krále, Ježíška v jeslích. Cestou však, hledajíc nově narozeného krále, navštívili krále Heroda, kterého se vyptávali na cestu; ten pak nechal povraždit všechny chlapce do věku dvou let, jen aby neohrozili jeho postavení. To však mudrci nemohli tušit, poklonili se dítěti v jeslích a obdarovali jej četnými vzácnými dary.

Svátku Tří králů se říkalo již od středověku všelijak – původně to byl svátek Zjevení Páně, pak Epifanie nebo Theofanie, což se nakonec proměnilo v Tifaine, velice populární jméno ve středověku.

Tímto svátkem je uzavřen cyklus svátků Adventu a času Vánoc.